add-jstejini1

Ve Škole Štěstí Jitka napsala: „Vím, že můžu úplně všechno, sáhnout si na všechno, dělat všechno, nic není omezené, ale frustruje mě, že nevím jak.“

Rád bych napsal, jak to vidím já.

Můžeme prožívat opravdu cokoli. Jestli je to nějak omezené, tak jsou limity tak daleko, že vlastně nejsou. Můžeme to prožívat bez ohledu na to, co děláme. Protože prožíváme, co myslíme. Není to propojené s fyzickým světem. 

Ve fyzickém světě je naopak všechno omezeno. Jsou tu přírodní zákony. Naše fyzická těla jim samozřejmě také podléhají. Všechno ve fyzickém světě je omezeno hmotou, prostorem, časem.

Často si to pleteme. 

Jitka napsala: „Frustruje mě, že nevím jak.“

Ve 3. videu jsem říkal, že jsme bohové. Ne ale v tom smyslu, že to všechno řídíme. Ne ta naše část, se kterou sami sebe často ztotožňujeme. Jsme neuvěřitelně špatně vybavení odhadnout, co to je, co vlastně chceme, co nás udělá šťastnými, kam se vydat, ale stejně to pořád zkoušíme. 🙂

cskid friendly carts (1)

Věříme, že jsme to my, kdo řídí svůj život, a že ho musíme udělat, aby byl takový, jaký chceme.

My ale neřídíme svoje životy. A je to dobrá zpráva. Protože nevíme kam, nevíme, co nás dovede ke štěstí. Naše duše ví, co chceme. A tak nás vede. Bylo to pěkně vidět i ve vašich domácích úkolech – kolik z toho, za co jste v životě nejvíce vděční, jste naplánovali a zařídili? Naše radost, pocit štěstí, je brána k našemu hlubšímu já, které nás vede. Vede nás k tomu, co skutečně chceme. Poznáme to každý, když se necháme. 

Je možná úsměvné, že to jediné, co nám brání nechat se vést k tomu, co skutečně z duše chceme, je naše představa, že my to víme nejlépe a že za tím musíme jít. 

Často je to úplně na opačnou stranu, a tak to drhne. Cítíme se u toho nešťastní, unavení, frustrovaní, nejistí. Kompenzujeme to nechtěným chováním. Stačí pustit kormidlo a najednou to zase všechno jede lehce. Pustit se přemýšlení a chytit se pořádně skutečného života. 

Nevíme, že naše pocity, ty, které často nechceme, nám říkají, že se propadáme hlouběji do svých příběhů pryč od života. Nevíme, že tyhle pocity jsou náš nejlepší kamarád, že nám ukazují, že se nemusíme bát, že se to neděje skutečně. 

My se ale zapleteme do svých příběhů a pak se snažíme vyhýbat svým pocitům, nebo je překonávat a hrajeme si na to, že jdeme zpátky a dostáváme se ještě hlouběji… 

Ale je to, jako když si jdete zacvičit a běžíte na běžícím páse, je jedno, jak daleko běžíte, jste pořád tady a teď a stačí to vypnut a jsme zpět. Protože jsme nikdy nebyli jinde než tady a teď. 🙂 Stačí pustit kormidlo našich příběhů a počkat. Naše systémy se automaticky vrátí do klidu a pohody. Když přestanete běžet na tom páse, tak se to stane stejně, taky se za chvilku vydýcháte a zklidníte, neuděláte to ale vy, stane se to.

Jak to tedy udělat?

Popravdě řečeno, když jsem uviděl, že ten volant života, kterým jsem tak zoufale někdy točil, nic neřídí, že to autíčko si jede po kolejích a volant nikam nevede, přestala mě otázka, jak pustit volant, připadat zajímavá. Občas si s ním zatočím i dneska. 🙂 

Naše práce není točit volantem, naše práce je zapojit se do všeho, co před nás život předkládá, a když to děláme, jsme šťastní. Někdy je to hodně práce, někdy ne.

Tady je spolehlivá strategie, jak na všechny problémy:
Stačí dělat to, co je právě teď před vámi. Popravdě – nic jiného stejně nejde. A vaše budoucí problémy? Nechejte je vašemu budoucímu Já. 🙂 

Občas se ztratíte v příbězích. Pocity vám o tom řeknou.
Co s tím? Nic, co už s příběhy… Užívejte si je.

A baby boy in a shopping cart, speeding through a grocery parking lot.

  • Moooc Vám fandím,jste oba baječní..Více jak čtyři roky jsem hledala v osobním rozvoji tu cestu ke změně života,ale nebylo to pravé.Ta třešnička…Pak jsem bloudila po internetu a našla Vás,objednala jsem si knihu Tvořte nemožné a Odhalení.Tady jsem našla ten klid..pohodu..lásku..Vím,že je Vše možné,ale prakticky nevím nic..srdce mne vede.. uvidíme.Jana

    • Vladimír Vymětal napsal:

      Skvělé Jano, to je nejlepší navigace 🙂