add-jstejini1

,,Crrr crrr!” Ann už venku poskakuje s pohledem ,,katastrofa” na čele… To já ale zatím nevím.

Ležím dál, zas někdo, kdo potřebuje do domu, to je tak, když máte zvonek jako první. Výhoda i nevýhoda. Během minuty slyším, jak se někdo chce dostat do bytu. Klíč v zámku příšerně haraší. Nejdřív mi proběhne hlavou kontrola systému – kde jsem, kdo jsem, co tady dělám a pak… kdo se dere do mého bytu? Je možné, že mě ještě napadne, že je to můj bývalý manžel? No jasně, že je možné, že mě taková blbina napadne :) a za ní někde v koutku hlavy je myšlenka, že je to asi Ann… jdu ke dveřím otvírám je a do bytu se vhrne moje ,,šestnáctka”. Její obrovské oči jsou přes celou hlavu. Běžně mluví rychle, jenže to, co slyším je, jak nemůže dýchat a chrlí jedno slovo za druhým, kterým moc nerozumím.

,,Mami… mami… mami ňáký chlapi s obrovským autem nám rozbili auto, něco na něj hodili nebo co, to je katastrfofa!!!” Její hlas nabírá ještě větší obrátky. Stojím bosky, studí mě nohy a nejsem si jistá jestli jsem vzhůru anebo se mi to jen zdá.

,,Ok Ann, tohle nám nepomůže”, její obličej, kterým mi jasně dává najevo, jak jsem neschopná matka, když nehysterčím, říká vše. Jdu k oknu… vlasy z postele, na sobě jen župan. Bydlím v přízemí a otevírám okno. Před domem je několik obrovských chlapů ve svítících vestách a já slyším sama sebe:

,,Dobré ráno, mládenci…už jste volali policii?”

Mládenci?!

Dobré ráno?!

Jsem normální? Ne, nejsem! Hned si odpovídám v hlavě. Jsem ,,divná”!  Vždyť se dívám na moje auto, na kterém leží veřejné osvětlení a je totálně zdemolované. Mládencům je jasné, že tady je někdo jen zvědavý a tak se ptají: ,,Dobrý den paní, nevíte, čí jsou ta auta?”

,,Nooo, to, co je na tom hůř, je moje.” :)

Výraz v jejich tvářích se nedá popsat. Právě uviděli blond cvoka v županu.

,,Ok hoši, tak já se obléknu a jdu za vámi.”  Čučí na mě a mně prolétne hlavou myšlenka, jestli náhodou nezavolají i do blázince pro svěrací kazajku, že běžně je zvykem začít na ně řvát a sprostě nadávat. Jenže já fakt nevím proč vlastně. Moje dcera je naprosto odlišného názoru. A tak jí odesílám do školy se slovy: ,,Uklidni se, miláčku (no to je taky rada nad zlato), já to tady vyřídím”.  Její výraz je děsivý, největší chuť mám ji prostě proplesknout, mám pocit, že je v šoku a tohle by jí pomohlo. Odchází s napučeným obličejem, jaký umí jen náctiletí. Vlastně vůbec netuším, co se jí tak strašného stalo. Ano, viděla to jako první, ale jak se jí to vůbec dotýká? Většinu času potřebuji auto já, ne ona. O co tady sakra jde?

Čistím si zuby a hlavou běží jedna myšlenka za druhou…Co se vlastně dělá, když mi spadne lampa na auto a rozbije ho? Komu bych měla zavolat a zeptat se ho? Jak se volá na odtahovku? Kde mám pojistku? K čemu bych ale já vlastně teď potřebovala svoji pojistku? Nic jsem neprovedla. Kdo mi to auto spraví? Proč jsem na všechno vždycky sama? Aááá :) … a když už bude auto v servisu, můžou mi tam vlastně vyměnit letňáky za zimáky. :)

Snažím se rozpomenout se na lidi, co znám a co by mi mohli pomoci: právník, účetní, kámoš z odtahovky, domací kutil… aha, no jo, ono to nebude tak zlé, někdo tady stále je, kdo mi může pomoc. Minimálně radou. Stejně… nejdřív uvidím, co mi řeknou hoši od policie. Možná nepadají každý den lampy někomu na auta, ale třeba budou vědět, co se dělá. Beru si tašku s doklady a jdu ven.

,,Dobrý den, vy jste majitelkou kterého vozu?” Mladý pěkný policista se na mě s účastí pousměje.

,,No, toho, co je na tom hůř,” odpovídám a vracím mu úsměv.

,,Jste v pohodě?”

,,Jasně a co vy?” vracím mu otázku. Jeho pohled mě nenechává na pochybách – ona je cvok!

,,Ok, máte klíče? A budu potřebovat vaše doklady od vozu, techničák, občanku, řidičák, zelenou kartu.”  Vše mu podávám. Další jeho překvapený výraz ,,Vy máte vše s sebou?”. Jeho dotaz nechávám bez odpovědi.

,,Hele, vážně jste v pohodě? Dívám se na vás, jak to nesete statečně, nehroutíte se a ještě se usmíváte.” Začínám si připadat jako idiot. Měla bych se začít asi hroutit, docela fajn představa, že zrovna tenhle mladík mi dává první pomoc, ale já fakt nevím z čeho. Jediné, co se stalo je, že na mém autě leží lampa.

,,Víte co? Já fakt nevím, proč bych se měla hroutit. V pohodě jsem, jen netuším, co vlastně teď udělat. Nikdy jsem neměla dopravní nehodu, a tak jediné, co chci vědět, je návod = kuchařka, co mám udělat, aby mi auto opravili, kde mi ho opraví, jak se volá odtahovka a možná, čím budu jezdit, když teď auto nemám.”

Úsměv policisty a natažený ukazovák ,,Ok, tak tady ten pán je z asistenční služby z dopravních nehod, ten by vám mohl pomoci. Já sepíšu protokol a ostatní už vyřídíte s ním”.

Pán z odtahovky mi svěřuje tajemství. O vše se postarají, zavolají mi odtahovku, vyberou servis , který vše opraví a veškerou škodu zaplatí pojišťovna, asistenční služba mi půjčí auto a i to uhradí pojišťovna. ,,Paní, nebojte se, všechno bude v pohodě.”

Proč mě stále někdo uklidňuje? V pohodě jsem a slyším se jak odpovídám: ,,V pohodě jsem :) a přijde mi  jasné, že nic platit nebudu. Já nic neprovedla, proč bych tedy měla něco platit?”

Občas bych si měla dát na pusu zámek!

Moje otázka vyvolala v již rozmnoženém davu lidí reakci… ,,Paní, vy jste blázen? Všichni jsou šejdíři, všude vás chtějí obrat, pojišťovna, autoservis, zapůjčení auta. Buďte opatrná! Nepodepisujte nic, co je malými písmenky a všechno si pořádně přečtěte. No jo no, takový šlendriján, určitě byl ten řidič toho náklaďáku opilý. Kdyby jen bývala byla ta lampa pořádně přidělaná… Ale nebojte se, všechno bude dobrý.”

Dobrý to je. Nejsem mrtvá!

Kam ty lidi na ty věci chodí? Co to je za věty? O čem to ti lidé mluví? Moje babička říkávala: „Kdyby byly ryby v řiti, nemusely by být rybníky.“ O čem všichni mluví, to, co je teď,  je lampa na mém autě a to se musí odtáhnout a nechat spravit. Vždyť všechno probíhá naprosto v pohodě? Chlápci ve vestách každý ví, co má dělat a dělá to.

Kmotr přichází na scénu

V servisu nastává to pravé „rodeo“. Kmotr. Okamžitě jsem si ho pojmenovala. Ten chlap má přesnou mluvu mafiánů ze Sicile. Nikdy jsem tam tedy nebyla, ale takhle nějak si to představuji – to ty filmy. :) S údivem poslouchám, jak se baví se zákazníkem. „No jasně, pane doktore, víte, jak to chodí.“ Už zase ta věta! Mám pocit, že jsem v kině a dívám se na špatný film. :)

Kmotr prohlédne auto a já zřetelně vidím, jak mu v hlavě pracuje kalkulačka. Líbí se mi, když lidé prostě ví, co mají dělat. V jeho hlavě sečteno a podtrženo.

Dívám se na něj nahoru na odtahový vůz a ptám se: ,,Tak k čemu jste se dopočítal?”

,,Ok. Sundejte to auto, spravíme vám to a všechno půjde na pojišťovnu.”

Obvyklé? Zřejmě ne. Pán z asistenční služby mě lehce poklepe po rameni a znovu mi říká: ,,Vidíte, paní, já vám to říkal, nic nebudete platit.”

Opět mi proletí hlavou myšlenka. Proč bych měla? Ještě jednou mi někdo řekne: ,,Paní, to bude v pohodě” a mě napadne, jestli mě ten chlápek nebalí? No nic, co teď? Co dál?

Vše sepsáno a můj zdemolovaný vůz ponechán v autoservisu v péči odborníků. Přiobjednala jsem si na své náklady výměnu pneumatik za zimní. Asistenční služba mě dovezla k novému vypůjčenému vozu a předala mi ho. Celá povedená akce trvala 5 hodin. Zrušila jsem dvě schůzky s klientkami, které pochopily situaci a domluvily jsme si schůzky nové.

V celém tomhle mém příběhu jsem si mohla všimnout několika věcí.

Hysterií, které vzniknou když se stane ,,katastrofa”. Lidé, kteří chodili kolem téhle situace, všechny ty užaslé pohledy a o tázka: ,,Paní, jste v pohodě? Nesete to statečně, jak to, že nejste naštvaná? Proč nám nenadáváte? Nejste v šoku, nepotřebujete lékaře? A věta: ,,Takhle to prostě chodí.”

Dívala jsem se na všechny ty lidi a ptala se sama sebe, co to s nimi je?

Na auto mi spadlo veřejné osvětlení.

Ok.

Jediné, co se dá dělat, je auto nechat opravit. Na to existuje postup. Žiji ve světě, kde na vše jsou služby a odborníci.

Ok.

:) A to bylo jediné, co jsem ráno nevěděla – co mám dělat a na to jsem se zeptala. Všechno ostatní, co jsem vám popsala mi prostě ,,běhalo” hlavou.

Občas mám sama ze sebe pocit, že jsem na ,,druhé straně plotu” – že  patřím do blázince, protože opravdu nevím, co v mém příběhu, který se mi stal, dělají všechny ty stavy hroucení, konstrukcí, jak všechno může dopadnout špatně, jak zaplatím já, i když jsem nic neudělala? Jak to, že se někteří lidé hroutí, když vidí, co se stalo a jiní ne? Moje kamarádka byla také v šoku a to jsem jí to vyprávěla až dva dny na to. Proč jsou lidé vyvedeni z míry běžnými věcmi. Ano, připouštím, že lampy asi nepadají každý den někomu na auto, ale dopravních nehod, ťukanců a škrábanců na autě – to se děje stále. Nikoho z přihlížejících se lampa na autě netýkala, přesto oni byli v šoku,  stěžovali si, nadávali a konstruovali něco ve svých hlavách, co tady vůbec nebylo. Zvláštní?

Jedna z věcí, kterými  se necháváme ovlivňovat je vždy nějaký příběh = katastrofa = tohle nedopadne dobře. Máme je tak nalezlé do hlavy, že ač se nám samotným nic strašného neděje, začneme vše vidět okamžitě černě. Začneme se bát a stresovat.

Mít klidnou hlavu není zas až tak těžké.

Mějte fajn den, vaše  Zdeňka z Centra Změn